Každý z nás už to někdy zažil...
Stojíme pod noční oblohou posetou myriádami hvězd klenoucí se nad našimi hlavami a pohled na ni zasahuje naši duši hlubokým, těžko uchopitelným pocitem a naléhá neodbytnými, znepokojivými otázkami...
Kdo jsem já tady dole na zemi, proč pohled na nebeskou klenbu se světly hvězd nekonečně vzdálenými se dotýká tak tajemným způsobem mého srdce, mé duše...
Jakou součástí toho nekonečna jsem já, jaké je mé místo tady, jaký je smysl mé pouti, odkud přicházím, kam bych měl jít a jak...
Stojíme v úžasu, s pocitem nepatrnosti a odkudsi z hlubin duše se neodbytně dere pocit letmý jako vánek, ale přesto odpradávna vlastní naší duši, vlastní každé buňce našeho těla - vždyť já jsem součástí toho všeho, vždyť TO jsem i JÁ...
*** *** ***
"Veškeré poznání světa, kterého my lidé na zemi dosahujeme,
pochází jedině ze světla přírody.
Toto světlo sahá od viditelného k neviditelnému
a je podivuhodné tady jako tam.
Ve světle se neviditelné stává viditelným."
Paracelsus
